Aneb o tom, jak si organizuji čas.
Pokud vládnete aspoň základy němčiny, je vám už z nadpisu jasné, že úkol popsat plánování času je pro mě téměř nadlidský. Nebo naopak zbytečný, jak se to vezme. Protože podle zadání jsem měla tento text napsat o dva dny dříve. A tak je to u mě skoro se vším.
Jsem typ, na který nejlépe fungují deadlines. Dodržuji je. Ve výjimečných případech odevzdám nikoli v daný den, nýbrž o den dřív, ale to je spíš výjimka blížící se zázraku (ehm, tu službu vázání diplomových prací do druhého dne znáte?).
Byla jsem kdysi na kurzu time managementu (a mám i diplom, heč!), takže teoreticky vím, jaký je rozdíl mezi nutným a neodkladným úkolem. Osobně mi ale víc vyhovuje metoda popsaná v knize Technika Pomodoro, kterou se občas snažím praktikovat. Kamenem úrazu je právě ono "občas", protože tato metoda vyžaduje plánování. A já strašně nerada plánuji.
Plánování mi připomíná onen citát: "Chceš-li Boha pobavit, sděl mu své plány." Vždycky do toho něco vstoupí, ať už problém s danou činností, přes který se v danou chvíli nelze dostat, problém s jinou činností, která se v danou chvíli jeví jako daleko neodkladnější, zdravotní komplikace jako třeba akutní potřeba odpoledního spánku, nebo Odpor. Ano, ten u mě vítězí na plné čáře. Přitom právě pečlivé plánování by mělo Odporu odporovat.
Že neznáte Odpor? Ten s velkým O?
Odpor popisuje Steven Pressfield v knize Válka umění. Je to síla, která brzdí kreativitu, představuje strach ze selhání a vyvolává chuť prokrastinovat. Dá se proti ní bojovat, ale Odpor bohužel klade odpor.
A potom jsou tu stavy, které svou chutí do práce připomínají horskou dráhu nebo manio-depresivní psychózu. Chvilku jsi dole, chvilku nahoře. A když jsem dole, nechce se mi psát. Nechce se mi psát dlouhé texty, protože jsou pracné, a tak, pokud už něco napíšu, je to zamyšlení podobné tomuto, které právě čtete. Jenže slíbené dlouhé texty, jako třeba recenze pro FantasyMag, se mi tu kupí a dojmy z knih a audioknih se ztrácejí pod tíhou nových zážitků, čtení a poslechu.
A tak to jde pořád dokola. Chvíli píšu, a pak zase nějakou dobu ne, plán neplán.
Problémy s motivací
Obecně lze motivaci rozdělit na vnitřní a vnější. Pokud se chceme něčemu opravdu naučit, je potřeba být motivovaný zevnitř (hrozba špatné známky, tedy vnější motivace, vás donutí tak maximálně se našprtat na jednu zkoušku a okamžitě všechno zapomenout). Celý tento blog je hnán vnitřní motivací, ale co když ta dojde?
Deadlines a spolupráce jsou jistou formou vnější motivace, která, pokud se správně uchopí a zvnitřní, může fungovat – aspoň pokud nejste psychopat. Na včasném odevzdání práce a tom, co si o nás myslí ostatní, že nezklameme jejich očekávání, nám obvykle záleží.
A tak vím, že v sobotu píšu recenzi pro FantasyMag, v neděli dělám korektury a v zápětí vykouzlím text do blogerské výzvy. No a nebo taky ne, jak je vidět na tomto článku (napsaném v úterý večer).
Byla to právě Veronika z projektu Na blogu záleží, která mě inspirovala k vytvoření nového blogu. V záplavě prvotního nadšení jsem si rozvrhla texty na první týden, abych tu krásnou šablonu před spuštěním naplnila obsahem, potom ale přišel Odpor a já blog místo po týdnu spouštěla po více než dvou. Týká se mého učení cizím jazykům, zatím nemám doménu a najdete ho zde.
That's all folks!
Plánování času je skvělá věc. Ale musí se vám do ní chtít. Technik máme spoustu, stačí si vybrat.
Jaká je ta vaše? Znáte Odpor? Co děláte, když přijde?
Podělte se o vaše tipy během letních prázdnin 2020. Zapojíte se tak do soutěže o knihy ;-)
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.
Comments